Beru to jako ocenění celého našeho řemesla

JE TO PÁR DNÍ, CO JSTE PŘEVZAL PRESTIŽNÍ OCENĚNÍ. JAKÝ TO BYL POCIT STÁT SE FRANCOUZSKÝM RYTÍŘEM?

Nestal jsem se francouzským rytířem, ale rytířem francouzského řádu, abych to upřesnil. A pocity? Hlavně to bylo hrozné překvapení, když jsem se to dozvěděl. Jako blesk z čistého nebe. Volala mi to slečna z francouzského velvyslanectví. Přiznám se, že jsem tomu skoro vůbec nevěřil. Vygoogloval jsem si to, abych zjistil, o co přesně jde. A když si přečtete, kdo všechno ocenění získal, tak to je opravdu hvězdná obloha. Vlastně jsem tomu uvěřil, až když mi přišel diplom a tam oficiálně bylo napsáno, že jsem se stal rytířem, a oficiální poděkování ministra kultury. Musím říct, že to byla bomba. A čím víc se předávání blížilo, tím jsem začal být nervóznější, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Ale po příjezdu ze mě všechno spadlo. Uvědomil jsem si, že to není nic hrozného, naopak, báječná atmosféra, prima lidi. Ten den jsem si opravdu užil.

LETOS JSTE SE OCITL V HODNĚ ZAJÍMAVÉ SPOLEČNOSTI. SPOLURYTÍŘI A RYTÍŘKAMI SE S VÁMI STALI LIDÉ Z TĚCH NEJLEPŠÍCH SVĚTOVÝCH ZNAČEK JAKO CHRISTIAN DIOR, HERMÈS ČI LOUIS VUITTON. A UPROSTŘED TOHO VAŠÍM PROSTŘEDNICTVÍM I MOSER...

Moser je evropským členem francouzského spolku Comité Colbert, který sdružuje ty nejluxusnější firmy (ten v roce 2011 otevřel řady i nefrancouzským firmám, Moser patří mezi šestici vyvolených – pozn. red.). A přímo před slavnostním předáním nám bylo řečeno, že letos byli tímto řádem poprvé oceněni cizinci z těchto firem. Právě proto to celé považuji spíše za ocenění toho řemesla jako takového.

PRÝ JSTE S SEBOU MĚL I MAMINKU. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE JE NA SYNA HRDÁ...

Jsem čerstvě rozvedený, tak koho jiného. To byla jasná volba. Ano, oba rodiče jsou hrozně pyšní, to bezesporu. Teď se všude chlubí se synem.

KDYŽ SE PODÍVÁM, KDO SE HONOSÍ TÍMTO TITULEM Z ČESKÝCH UMĚLCŮ, JE TO TAKÉ HODNĚ ZAJÍMAVÁ SPOLEČNOST. VÝTVARNÍK ADOLF BORN, PĚVKYNĚ MAGDALENA KOŽENÁ, FOTOGRAF JAN SAUDEK NEBO REŽISÉR JIŘÍ MENZEL. A TOMÁŠ LESSER.

(smích) Je tam jeden sklář, ale to je designer, a sice Bořek Šípek. Další velké jméno. Ale že by tam byl „takovej nějakej“ tady z Jenišova, kterého v podstatě nikdo nezná... Takhle mezi lidmi, kteří se tomuhle řemeslu věnují, se navzájem známe.

KDYŽ SE TEDY VRÁTÍME ÚPLNĚ NA ZAČÁTEK, JAK A PROČ JSTE SE TEHDY PŘED LETY PRO TOHLE ŘEMESLO ROZHODL?

Úplně na začátku byl dětský festival Oty Hofmana v Ostrově. Když jsem byl ještě ve školce jako malé dítko, prcek, konala se tam tehdy výtvarná soutěž. A já se umístil, dostal jsem diplom a na základě toho mě rodiče poslali do lidové školy na kreslení. Docela mě to bavilo a trošku mi to i šlo. Po čase se mě ujal akademický malíř František Tumpach, místní docela známý „fachman“, a doporučil mi sklářskou školu, sám byl její absolvent. Byl to trošku problém, protože za minulého režimu existovali výchovní poradci, byly tabulky a nešlo jen tak, aby si někdo šel studovat na druhou stranu republiky, jak si zamane. Navíc mi bylo řečeno, že nemám zas tak výborný prospěch a že se na tu školu nedostanu. Naštěstí mě tam prosadili na talentové zkoušky a já se jasně umístil na prvním místě. Díky tomu mě vzali. Měli tam čtyři sklářské obory: rytec, brusič, malíř a designer osvětlovadel. A když jsem si ty dílny prošel, broušení mě moc nelákalo, byla to taková hrubá práce, malování bylo spíš pro holky – nic ve zlém, a ta světla, to byla samá matika a elektrika. Tak jsem si říkal, že to rytí je výborná věc. Navíc na té škole studovala dvojčata, bratři Vydrové a ti byli taky z Ostrova. Chytli mě a řekli: „Ty budeš rytec a basta!“ Čtyři roky jsem vystudoval a pak byla jasná volba, kam jinam než do Moseru. Zkoušel jsem jít ještě na vysokou na UMPRUM, ale vybral jsem si nevhodný obor, knižní grafiku a písmo, a tam byla velká konkurence. Tak jsem to vzdal a řekl jsem si, že půjdu do sklárny. Původně jsem tu střední bral jen jako rozjezd. Ale ve finále toho nelituji.

TAKŽE BYSTE SI TO VYBRAL ZNOVU...

Klidně. (smích) Začátky v Moseru byly těžké. Jako pro každého, člověk je za cucáka, zvlášť na dílně. Začíná se od základů, musí se v podstatě všechno učit od začátku. Škola mi z řemesla nedala tolik jako Moser. Tam jsem se spíš učil kreslit a podobně. Ale co se týče řemesla, tam jsme ani neměli takové možnosti. Prvních pár let jsem tu pořád dělal jen Maharani, Růže, Maharani, Růže... Jednoduché soubory. A to už mi tak lezlo krkem, že jsem to nenáviděl. Ráno vstávat v půl páté, dojíždět vlakem z Ostrova, to pro mě coby mladého studenta bylo hodně těžké. Umíte si to představit, já bohém, hlavu plnou ideálů – a najednou píchačky a ráno v šest do práce. Nic moc. Ale člověk si zvykne a pak už mně to nepřišlo. No a potom mi mistr Skála začal dávat trošku složitější práci, všiml si, jak si potají něco rejpu, tak říkal, že to je škoda, a dal mi něco lepšího. Začal jsem dělat složitější a složitější práce a nakonec to dopadlo tak, že jsem se dostal k těm mistrovským kusům. Ale to trvalo fakt x let. K první hezčí práci jsem se dostal třeba až po pěti letech. Já jsem si vždycky stanovil nějakou metu, třeba Marie Terezie 801. Říkal jsem si, až tohle jednou budu dělat, tak už něco umím.

TAKOVÉ LEVELY JAKO V POČÍTAČOVÉ HŘE...

Levely, přesně tak. Teď mám jako level autorskou práci, chtěl bych dělat něco vlastního. Sám si to navrhnout.

TO SE DOPOSUD NEDĚJE?

To se děje, ale jen spíš jako komerční záležitost, protože pořád se musí uvažovat ekonomicky, aby se to sklo prodávalo. Já si nemůžu vymyslet, co chci. Nápadů bych měl mraky, ale to by byly věci, které by si našly jednoho zákazníka.

JASNĚ, JDE O TO, ABY TA VĚC BYLA ZAŘAZENA DO BĚŽNÉ NABÍDKY...

Přesně tak. Třeba ten páv nebo motýl, ty jsem si taky vymyslel sám, ale to jsou všechno věci, které zapadají do našeho sortimentu.

A UŽ NA NĚČEM DĚLÁTE?

Tak já si pořád něco kreslím. A mám doma v garáži i stroj, to by bylo smutné, kdybych ho neměl. Tam teda spíš pro kamarády, nějaký dáreček...

VY TOHO NEMÁTE DOST TADY, A JEŠTĚ SI RYJETE DOMA V GARÁŽI...?

(smích) Takhle, rozhodně ne denně. (smích) Takový magor zase nejsem.

TAKŽE JEN O VÍKENDECH...

Ne, to ne, to radši chodím do hospody. Jde o to, že tahle práce vyžaduje čas. A člověk se řemeslo pořád učí. Nemůže o sobě říct, že už to umí. Pořád se musí zdokonalovat a zdokonalovat.

TO TADY U VÁS ŘÍKAJÍ ÚPLNĚ VŠICHNI. NENÍ TO TAKOVÁ PŘEHNANÁ SKROMNOST?

Je to takové klišé, ale je to pravda.

TAKŽE POŘÁD JSOU VĚCI, NAD KTERÝMI MUSÍTE PŘEMÝŠLET, JAK JE UDĚLAT?

Jistě. A o to víc mě baví, když jde třeba jenom o jeden nebo dva kusy. Když je toho mraky, tak to není ono. Třeba toho páva se dělají stovky. A když už dělá člověk pátého šestého páva, už ho to nebaví, už vím, jak se to dělá, už jsem si to vyzkoušel. Samozřejmě ta práce musí být pokaždé stoprocentní. Ale stejně... První kus je takový zajímavý, člověk si to zkouší, druhý, to už ví, jak na to, a třetí už by měl být úplně nejlepší. Po dvacáté, to už je hrůza. Třeba to tak nemá každý, ale já to tak cítím.

NA ZVLÁDNUTÍ ŘEMESLA JE TEDY ZAPOTŘEBÍ PĚT LET, NEŽ SI JE ČLOVĚK JISTÝ?

Plus mínus. Ale já bych neřekl jistý, pět let trvalo, než jsem se dostal k lepší práci. Každý si musí osvojit základy, naučit se základní řezy. To jsem se učil na Maharani. To je soubor, kde je zastoupeno skoro všechno, obloučky, linky... Umět si udělat kolečko, umět ho zalít do olova... A když se pak začíná nějaká větší věc, začíná se s velkými kotouči. A když si člověk není jistý, vezme si menší, protože se bojí, aby nepřetáhnul. A jak získává zkušenosti, bere si větší a větší kola.

A JAK DLOUHO TRVALO, NEŽ JSTE SE STAL MISTREM?

To slovo mistr... Ono se používá. Ale mistr je třeba předák dílny. Mistrem se člověk stane, až když mně tak někdo začne říkat. Já sám nikdy o sobě neřeknu, že jsem mistr.

A KDY VÁM TAK ZAČALI ŘÍKAT?

To už si nepamatuji. Ale stává se to. Tady kolem je spousta ještě šikovnějších rytců, už jsou tedy v důchodu. Ale před nimi se trošku stydím. Ti jsou tady třeba čtyřicet, pětačtyřicet let.

VY JSTE ZMIŇOVAL PANA SKÁLU. TO JE VÁŠ NEJVĚTŠÍ UČITEL?

Ten mi dal základy. On je takový patriot, ten pro Moser dýchá. A on mě pustil k té lepší práci. Rozděloval ji, a když si všiml, že na ni někdo už má, tak mu ji svěřil. Za to mu hodně vděčím.

CO Z TÉ KLASICKÉ MOSEROVSKÉ NABÍDKY DĚLÁTE NEJRADĚJI?

Je toho víc. Já mám hrozně rád figurální věci, mě třeba nebaví takoví ti jeleni. Ale figurální věci jako Muchova Secese nebo Botticelli a takové věci, Tři Grácie, Zrození Venuše... Člověk si prostě najde někde nějaký motiv, který se mu líbí, a doufá, že to zvládne. Musí to být taky vhodné na sklo, musí to být realizovatelné. Nemůžu udělat velký výjev na kulatou vázu kolem dokola, protože to nebude vidět.

MOTIVY SI TEDY NACHÁZÍTE SÁM?

Spousta věcí se tady dělá už léta. Kdysi dávno udělal někdo první kus Botticelliho Tří Grácií, pak si ho někdo objedná, a tak se k tomu člověk dostane. Ale pak máme velkého zákazníka na Tchaj-wanu a pro něj se dělá každý rok nová kolekce. A těch pár rytců, co nás tu je, může přijít s nějakým návrhem, který by se na to hodil. Většinou to bývá nějak tematicky určené, loni to třeba byla antika, letos to budou renesanční motivy. Já si pak najdu nějaký vhodný motiv, který se mi líbí a myslím si, že by mohl mít úspěch, předložím ho výtvarné komisi a našemu uměleckému řediteli a oni řeknou, to by se hodilo, tohle třeba tolik ne. A dohodneme se, ne že by mi určili, tohle udělej. A pak jsou věci, že si můžu něco udělat sám. Já už ani nevím, jak vznikl ten páv. A má paradoxně docela velký úspěch, přitom jde o relativně jednoduchou záležitost, nic složitého, žádná náročná anatomie. Jenom se ten motiv hodil na ten tvar. A koneckonců, co si budeme povídat, pořád jde o obchod. Aby firma fungovala, potřebuje mít zákazníky a prodej.

CO Z TĚCH VĚCÍ TRVÁ NEJDÉLE?

Figurální motivy. Čím více detailů, tím složitější a časově náročnější. Jsou vázy, které se dělají třeba měsíc a půl. Ale nemůžu říct, že stejné vázy dělám stejně dlouho. A nikdy dva kusy nejsou úplně stejné. Když postavíte dvě vázy, které jsem dělal, vedle sebe, se stejným motivem, tak jsou tam vždycky nějaké rozdíly. Nikdy to člověk neudělá stejně, to je to kouzlo ruční práce, že to není jako od stroje. Takové ty drobné nedokonalosti jsou na tom vlastně to hezké. Ne že by to bylo odfláklé, ale je vidět, že to dělala lidská ruka.

TAKŽE KDYBY VÁM NÁHODOU NĚKDY UJELA RUKA, TAK MŮŽETE ŘÍCT... (SMÍCH)

...že to byl záměr. (smích) Některé chyby se dají okecat, některé se dají opravit. Ale čím je člověk starší a má víc zkušeností, tak už by zásadní chyby dělat neměl.

A MŮŽE SE STÁT, ŽE UDĚLÁTE TAKOVOU CHYBU, ŽE MŮŽETE CELOU VÁZU VYHODIT?

U velkých váz už se to nestává, ani by se to stát nemělo – mně se to třeba ještě nestalo. Stane se třeba u skleničky, že na rantlu je oblouček, skočí to a ujede, to se stane i mistrovi – i mistr tesař se utne, jak se říká. Ale tam zas není takové škody. Horší je, když se to pak třeba leští a praskne to, ale to se mi taky ještě nestalo. Když člověk začíná, stává se to častěji. Ale na tomhle levelu by už se to stávat nemělo.

MUSÍTE BÝT HODNĚ TRPĚLIVÝ, TAKHLE DLOUHO SI S TĚMI RYTINAMI HRÁT...

To určitě, trpělivost, pevná ruka a dobré oko. Trošku i svaly, protože ty vázy jsou docela těžké. A když člověk drží v ruce čtyři pět kilo, udělat nějaký drobný detailek je problém, trefit se.

JAK DLOUHO NAD TÍM MŮŽE ČLOVĚK VŮBEC V KUSE SEDĚT? MUSÍTE SE TŘEBA PO HODINĚ PROJÍT, NEBO TAK NĚCO?

To je individuální. Taky jak má člověk náladu, jak se vyspí, i to hraje roli. Vždycky vázu občas musíte odložit, třeba když se mění kolečko, u toho si člověk trošku odpočine. Nemůžete u toho sedět osm hodin v kuse, držet to osm hodin v ruce, to nezvládne nikdo. Přestávku si udělat musíte. Ale není to tak, že bych dělal hodinu a pak musel hodinu „vyklusávat“.

DÍKY SVÉ PRÁCI MÁTE MOŽNOST DOCELA CESTOVAT A PREZENTOVAT SVÉ UMĚNÍ A VÝROBKY MOSERU VŠUDE MOŽNĚ PO SVĚTĚ. LIŠÍ SE REAKCE PODLE REGIONU, ŽE V EVROPĚ REAGUJÍ LIDÉ TŘEBA JINAK NEŽ V ASII?

Řekl bych, že docela ano. Do Asie se od nás jezdí hodně. Japonsko, Čína, v Pekingu jsem byl, v Hongkongu, na Tchaj-wanu. Tam všude jsou lidé k ruční práci strašně vstřícní a hrozně ji obdivují. Tam stačí, abych takhle škrábnul čárku, a oni jsou nadšení. Protože vidí, že se něco dělá rukou. Strašně si tam ruční práce cení, proto je tam taky slušný trh. Na druhou stranu, když člověk přijede třeba do Ruska, tak to berou spíš jako, že jste řemeslník, tak mi tady vyryj písmenko a v pořádku, jo, pěkný – a odejdou. Připadá mi to tam trošku studenější. Ale to je individuální, nelze říct, že takhle funguje celý národ. Ovšem asijské státy jsou typické vstřícností, což je paráda.

A ZÁROVEŇ SE ASI TROŠKU LIŠÍ I VKUS, NE?

Mám vypozorované, že třeba na Tchaj-wanu mají rádi ty evropské motivy – barokní andělíčky, Renoiry. A evropské umění vůbec, pro ně je to exotika. Jako my, když si dáme na stůl bonsaj a kaligrafii na stěnu. V Japonsku se třeba dělalo pár japonských motivů, ale že by to byl nějaký trhák, to se říct nedá. To spíš přijdou konkrétní objednávky. Zákazník si najde nějaký hezký obrázek a zkusí si to objednat. A pokud je to realizovatelné, tak to tady uděláme. Já jsem třeba takhle dělal na vázu istanbulskou Modrou mešitu, prostě mi poslali její fotku.

O ŘEMESLO DNES NENÍ MOC VELKÝ ZÁJEM, SEHNAT MLADÉ JE PROBLÉM...

To je pravda. My jsme před předáním ocenění měli takové sezení, kdy se všichni ti řemeslníci představovali sobě navzájem. A pak tam s námi mluvilo vedení Comité Colbert a bylo nám osvětleno, proč vlastně jsme byli oceněni. Samozřejmě že každý má nějaké výsledky, rozhodně to není zadarmo. Ale svou roli hrálo také to, že chtěli nalákat nové mladé lidi, aby měli motivaci se k řemeslu dopracovat. Protože řemeslo je tak trochu pořád stranou zájmu. Že když je někdo řemeslník, tak to není, jako kdyby byl herec. A oni chtějí řemeslo pozvednout na tu úroveň, aby člověk, který se k té práci chce dostat, měl nějakou motivaci, čeho může dosáhnout. Dobrý nápad. Problém je dnes i v tom, že ve sklářské škole lidem – já to znám z vlastní zkušenosti – nabuší do hlavy, jaké je to umění a kreativita a design, a oni pak přijdou do fabriky a zjistí, že to je dřina a je dřina se někam vypracovat. Takže mladí lidé mají tendenci spíš jít dál nebo jinam, třeba na vysokou školu. Nás bylo tehdy na střední na našem oboru devět a jediný já se tím živím.

NEBOJÍTE SE, ŽE ŘEMESLO ZMIZÍ?

Trošku o to strach mám. Ale to řemeslo je tak zajímavé, že se vždycky najde někdo, kdo se mu bude věnovat. Je to docela exotické řemeslo. A já jsem si to třeba vybral i z toho důvodu, že v tomhle řemesle se může člověk víc prosadit. Dneska maluje pomalu každý. Ale u skla taková konkurence není.

CO JE PRO VÁS NEJVĚTŠÍ ODPOČINEK? DOČETL JSEM SE O VAŠICH ZÁLIBÁCH. TAKŽE SBOROVÝ ZPĚV, OLEJOVÁ MALBA NEBO RYBAŘENÍ?

Sborový zpěv už neplatí, to jsem dělal asi jen pět let. Rybaření už taky neplatí, dneska už je to celkem drahý koníček. Malba ano, to mám rád. Spíš portréty, figury. A ještě jsem si koupil bicí, tak se na ně učím hrát. Mám to doma v obýváku. To je pro mě relax. A pak mám ještě psa a kocoura, jsme tři chlapi v chalupě. (smích)