Chtěli jsme vyvolat dojem, že existuje od pradávna, říká fotograf Tono Stano o Křišťálovém glóbu

Nová cena se poprvé předávala na jubilejním 35. ročníku festivalu v roce 2000. Co předcházelo jejímu vzniku?

Původní cena se ukázala jako nevyhovující a nepraktická. Její tehdejší podoba vycházela z tvaru karlovarské oplatky a byla osazená v krabici od filmu. Při slavnostním předávání laureáti festivalu často nevěděli, kam s ní. Když si herci a režiséři chtěli podat ruce nebo se obejmout, běžně si ji strkali do podpaží. A pak se stávalo, že jim vypadla, kutálela se po pódiu a lidé se ji snažili chytit. Docházelo tak k řadě komických situací, které však cenu dehonestovaly.

  

V tu chvíli vás napadlo přijít s její obměnou?

Ano, v té době jsme mívali schůzky v rámci umělecké skupiny, do které patřili ředitel festivalu Jiří Bartoška, grafický designér Aleš Najbrt, režisér, scénárista a choreograf Michal Caban a jeho bratr režisér a scénograf Šimon Caban, kteří jsou dlouholetými autory festivalového zahajovací ceremoniálu. Navrhl jsem, že bychom mohli nechat zhotovit novou cenu. Obešli jsme různé sochaře, ale nenarazili na žádného vhodného. Tak jsme si řekli, že ji zkusíme vymyslet sami – jediným požadavkem Jiřího Bartošky přitom bylo, aby se nová cena dala dobře vzít do ruky. Tou dobou už jsem měl jasnou představu, jak by měla vypadat. Nejprve jsem si ji nakreslil, a pak na základě svých skic uspořádal focení. Vzniklé snímky měly sloužit jako podklad pro převedení do 3D modelu. Fotografie jsem přinesl na schůzi a dostal jsem zelenou k realizaci. Na příští schůzku už jsem donesl hotovou sošku.

 

Během focení zavěsil autor modelku pomocí provazu za nohy tak, aby mířila hlavou dolů. Do rukou jí dal velký míč, který odpovídal proporcím postavy i velikosti glóbu v jeho skicách. Následně pořídil několik snímků v různých polohách. Ve svých návrzích měl totiž i variantu, v níž by bylo možné sošku postavit glóbem dolů díky snímatelnému podstavci. Kvůli požadavku na kompaktnost ceny ale nakonec zvolil variantu s pevným soklem.

 

Z vaší fotografické tvorby je patrné, že rozumíte také médiím malby a sochy. Jakou jste v té době měl zkušenost se socháním?

Když jsem dělal přijímačky na střední umělecko-průmyslovou školu, modeloval jsem a maloval. Teprve poté jsem začal studovat obor fotografie. V různých médiích se cítím dobře. Cítím potřebu tvořit. Kdybych chtěl šít, tak si pořídím šicí stroj a naučím se to. Řemeslná zručnost může někdy být pro kreativitu příliš svazující. Ke všemu je třeba přistupovat citlivě, ale nemám zábrany volně vstupovat do různých médií.

Souhra tvarů, materiálu i síla v jednoduchosti

 
Z čeho jste při tvorbě sošky vycházel na symbolické rovině? 

 V kontextu filmové tvorby mě zajímalo, že se její tvůrci snaží v životě něco uchopit – něco velkého, částečně také abstraktního. To zde symbolizuje právě křišťálový glóbus. Sklo tu funguje velmi dobře – je to těžká hmota, ale současně působí velmi lehce. Křišťálová koule navíc opticky otáčí obraz a s ním i svět. A ta ženská figura je schopná jej obejmout, drží ho a on ji zároveň povznáší. Díky tomu cena evokuje radost a euforii. K tomu jsem směřoval.

 

Soška navíc svým výrazem připomíná umění secesního slohu a art-deco.

Záměrně. Chtěl jsem, aby cena do filmového světa vplula přirozeně, a v takovém případě je dobré, aby evokovala něco, co už je známé z historie. Proto jsem si při navrhování sošky pohrával se zaměnitelností tvarosloví, které užívala secese nebo art-deco. U cen, které mají předat univerzální sdělení, velmi dobře funguje, když lidem rovnou něco naznačují, byť v trochu jiné podobě. Díky tomu si zachovají průraznost a komunikační otevřenost.

Oproti podkladovým snímkům má výsledná figura namísto culíku mikádo. Proč?

K této změně došlo, když jsem návrh upravoval do finální stylizace ve 3D. Vzniklo přitom mikádo, které podporuje dynamiku sochy. Každá socha by měla nést určité prvky komunikační kultury, jinak si ji lidé nevystaví. Jedná se o jemné detaily, které nelze podceňovat. U této sošky mikádo kopíruje zaoblenou linku, která se opakuje v oblasti hýždí a prohnutí zad. Když se tyto linky spojí, podpoří to výraz celého díla. Podobně si můžete všimnout, že když se podíváte na sošku shora, opakuje se tu kruhový tvar u soklu a křišťálové koule – při pohledu z boku ale sokl jasně odlišíte od ženské figury.

Co kdyby tyto detaily chyběly?

Pak by dílo tolik lidí nevzalo za své. Já sám se rád dívám na starověké antické sochy. Ty jsou sochařsky natolik vychytané, že jsou vlastně dokonalé. Díky tomu jsou dodnes velmi aktuální.

Zvažoval jste, že by měl glóbus jinou barvu?

Ani ne. Pokud má nějaká cena vejít ve známost, je dobré držet ji v jednoduchosti, neboť si konkuruje s dalšími filmovými cenami. Když ji děláte v mnoha verzích, začne se rozmělňovat. Jediné, co bych dnes změnil, je velikost. Možná bych ji udělal o třetinu menší, aby nebyla tak těžká.

Soškou jste se nechtěl příliš zviditelňovat. Proč?

Líbila se mi myšlenka, že by cena působila dojmem, jako kdyby existovala odpradávna. Že ji jen někdo našel mezi starožitnostmi na půdě, oprášil, a ona pak vstoupila do světa filmu, aniž by se kolem ní dělal zbytečný humbuk. A to se také stalo. Lidé novou cenu přijali a rázem získala popularitu. Dokonce i tací jako režisér Miloš Forman, který už měl tou dobou „oplatku“, původní cenu vraceli a chtěli tu novou.

 

Tono Stano

Fotograf nás přivítal ve svém ateliéru na pražském Smíchově a nabídl nám banánovou buchtu na porcelánových talířích s vlastním designem s převážně ženskými motivy. Tono absolvoval FAMU v roce 1986 a od té doby pracuje jako umělec na volné noze. V jeho tvorbě převažují portréty a akty žen, které se staly součástí mnoha soukromých i veřejných sbírek nejen v České republice, ale třeba také v Národní knihovně v Paříži či v Uměleckém institutu v Chicagu. S Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech začal spolupracovat v roce 1995, kdy navrhl první propagační kampaň v retro stylu inspirovanou filmy Erotikon a Exctase Gustava Machatého.