Řemeslo zblízka: pravidla formárny

Stačí popojít kousek od sklářských pecí i řezačských kotoučů a teplo ohně i chlad vody během chvilky vystřídá vůně čerstvého dřeva. V závějích kudrlinek je království Romana, kteří se každodenně starají o to, aby žhavá sklovina dostala ty správné tvary. Pojďte se s námi podívat na jejich práci – tentokrát vás zveme na prohlídku do naší formárny.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tenhle dřevěný svět do sklárny nepatří. Stejně jako v případě kmenařů by se ale bez formařů mistři u pece jen tak neobešli. Pravda, sklo se dá foukat tzv. „z volné ruky“, u větších sérií pak ale jde jen těžko zaručit, že bude jeden kus jako druhý. Foukání do formy tak dává každému kusu definitivní tvar, který naplno vznikne zchlazením formy a následně i samotného výrobku.

Teď už ale popořádku. Jak přesně vypadá a jak vzniká forma pro sklářskou výrobu? Formy mohou být kovové i sádrové. My ve sklárně Moser na to ale jdeme tradičně – od lesa. K výrobě používáme tvrdé syrové dřevo, a to bukové nebo hrušňové. Výběr z dřevin to je poměrně jasný. Právě tyto dvě totiž nemají tak „ostré"/ prominentní letokruhy, které by se následně do skla otiskly. Buk je oproti hrušni v mírné převaze vzhledem k možnostem jejího vzrůstu – tohle dřevo se proto používá hlavně pro výrobu menších forem na menší kusy, převážně kalíškoviny.

První věc, která vám padne do oka, jakmile vstoupíte do formárny, jsou velké špalky. Neopracované nezůstávají dlouho. Roman, hlavní formař, rychle jeden z nich popadne a obratně, rychle a s přehledem vytvoří na pile základní kvádr/krychli. Zatímco laik by měl co dělat, aby si neuřízl prsty, Roman dokáže během chvilky určit, kde říznout tak, aby forma měla pro foukání ten správný profil a nevytvořila na skle skutečně žádné otisky. Ještě než se pustí do další práce, stihne na pile připravit uzávěr (kličku) a dva malé dřevěné úchopy –takzvané ručky, díky kterým se pomocník u pece o formu nespálí.

Další štací je nejčastěji soustruh, a to u kulatých tvarů. Ty hranaté se musí tvarovat dláty. Ale pozor… střih… a Roman ještě před soustruhem vyráží k velké skříni s mnoha šuplíky. Jakmile jeden z nich otevře, přichází další překvapení, které byste možná ve sklárně nečekali. V pořadnících jsou tu totiž uložené šablony neboli střihy pro každý z Moser výrobků. Pečlivě očíslované čekají, až přijde jejich čas a promluví do Moser tvarosloví.

Ale zpět k soustruhu. Podle šablony si Roman nastaví stroj a začnou lítat piliny. Po vytvoření přesného vnitřního tvaru přichází na řadu rozdělení formy a její spojení panty tak, aby ji šlo po zchlazení skloviny otevřít. A zapomenout se samozřejmě nesmí na už zmíněnou kličku a ručky. Jako poslední tečku Roman navrtá i otvory pro odvod páry. Z formy se totiž logicky pořádně kouří, jakmile se horká sklovina dostane do kontaktu s mokrým dřevem.

Střihy tedy zdaleka nejsou jen na jedno použití. Formy se více či méně rychle opotřebovávají (dle tloušťky skla konkrétního produktu), a tak je často třeba vše překontrolovat a přeměřit. Propálená místa mohou v tvaru napáchat hodně neplechy. A míry mluví jasně – jakmile forma nesedí, je čas na výrobu nové. U menších, tenkostěnných produktů může být životnost v řádu až stovek kusů, u jedné z nejtěžších Moser váz, Hrušky, třeba i jen jednotky. Práce Romana a XY tak nikdy nekončí. Co víc, nápomocní jsou i jinde. Pro oddělení kontroly kvality vyřezávají plechové šablony pro přeměření výšky a dalších parametrů a noční taviči díky jejich odřezkům čelního dřeva zase mají pomůcku, se kterou mohou promíchávat směs měnící se k ránu na sklovinu. A to už jsme se dostali přímo k peci. Příště nás tedy čeká tour de huť a představíme samotnou sklářskou práci.